Bylo mi osmnáct. Byl jsem smrtelně nemocný. Doktor nad mou postelí vykládal, že to nebude trvat dlouho...

26.10.2025

Bylo mi osmnáct. Ležel jsem v nemocnici v Hradci Králové. V rádiu tehdy často hráli písničku od skupiny Elán „Smrtka na pražskom orloji“. Nechtělo se mi, ale musel jsem vždycky znovu vyslechnout její slova až do konce. Byl jsem smrtelně nemocný. Zdálo se, že to nejde léčit, pan doktor nad mou postelí nenuceně vykládal kolegům, jak to bude postupovat a že to nebude trvat dlouho. Dodnes netuším, jestli si myslel, že mu nerozumím, nebo jestli mu to bylo jedno.

Evangelium Jožo Ráže nenabízi řešení

Každopádně mi dal důvod poslouchat píseň o smrti zbystřenými smysly. A jak znělo evangelium Jožo Ráže, kterým ta písnička končí? „Tej kráske na pražskom orloji odkážte, že o ňu vôbec nestojím, nech si ďalej máva na veži, ja verím, že budem stále žiť… Nech si na mňa čaká každý deň, ja jej na to rande nikdy neprídem, pozývam vás všetkých na pivo, kašlem na smrť – verím na život.“

Inu, je to docela vtipné – říkal jsem si. Ale zároveň mi nešlo do hlavy, jak se to Jožo chystá prakticky udělat, až přijde jeho chvíle a smrtka ho pozve na rande. Já měl takovou chvíli na dohled a potřeboval jsem docela konkrétní pokyny. Naštěstí mi tehdy jedna řádová sestra vtiskla do ruky Janovo evangelium. Nerozuměl jsem vůbec ničemu, ale při čtení příběhu o Lazarovi se mi najednou začala valit z očí voda. Dodnes slyším ozvěnu těch kapek, jak pleskají na stránky Janova evangelia.

Proč se s tou idiotskou nevyhnutelností smrti nedá naučit žít?

Ten příběh mi byl nepříjemně povědomý. Šel z něj smutek, jako ze všech příběhů o umírání. Příběh člověka, který je mladý a nemá umřít, a přesto umírá. Můj příběh. Další absurdní vítězství neúprosné biologie nad touhou žít. Další pomník nemilosrdné tragiky lidského údělu, další výsměch pošetilé snaze dát lidskému životu smysl, který nebude na konci vynásoben nulou. Rozklad na prvočinitele, ze všech přání a snů lidského srdce jen prach a popel, H2O, NH3 a CO2.

Pane Bože – říkal jsem si jako ještě donedávna poctivý ateista – tak proč se ve mně všechno bouří a zpěčuje? Proč se s tou idiotskou nevyhnutelností smrti nedá naučit žít? Proč se s tou zubatou bestií nedá smířit?

Hrozně jsem se zlobil na Jožo Ráže, protože jeho píseň slibovala odpověď, a v poslední sloce nabízela jen banální pitomost. Ale byl tady ještě Lazar a jeho příběh, na stránkách pokroucených vodopádem z mých očí. Člověk, který čelil drzé nehoráznosti smrti jako já.

Je tu něco víc než smrt – něco mnohem silnějšího a mocnějšího než biologický exitus

Tehdy jsem nevěřil, že se to doopravdy stalo. Jenže ten příběh se mi nějak dostal pod kůži – stejně jako pohádky, které mi kdysi vyprávěla babička. Taky jsem nevěřil, že se ty příběhy skutečně staly, ale vždy když babička ve vyprávění dospěla k větě: „protože láska je silnější než smrt“, někde hluboko v sobě jsem pocítil bodnutí. Bodnutí podobné tomu, které mi vehnalo slzy do očí při čtení Janova evangelia.

Ještě jsem neměl odvahu doufat, že by to snad mohla být pravda. Ale někde v dálce přede mnou se jakoby rozsvítilo světélko naděje. K svému překvapení jsem zjistil, že je ve mně něco, co hluboce a živelně souhlasí s pointou Lazarova příběhu. Uvědomil jsem si, že chci, aby to byla pravda.

Stejně jako babiččiny pohádky, i vyprávění o Lazarovi popíralo konečné vítězství smrti. Je tu něco víc než smrt – četl jsem v Janově evangeliu – něco mnohem silnějšího a mocnějšího než biologický exitus. Není divu, že to vzhledem k mé situaci upoutalo mou pozornost. Byl jsem Lazar.

Sdělení mnohonásobně silnější

Nemohl jsem přestat myslet na Lazarova záhadného přítele Ježíše. Na toho, který v rozhodující chvíli vstoupil do jeho příběhu. Na toho, který v situaci naprosté beznaděje zavolal: „Lazare, pojď ven!“ Dočetl jsem Janovo evangelium do konce. Pak znovu. A pak znovu a znovu.

A milý evangelista Jan měl pro mě ještě silnější sdělení. Měl ještě jiný způsob, jak říct, že „láska je silnější než smrt“. Tentokrát šlo o Lazarova přítele, hlavního hrdinu celého vyprávění, o velikonoční finále jeho životní pouti… Na něco takového jsem nebyl připraven. Nebo byl? Kdo ví. Každopádně netrvalo dlouho a i já najednou jako bych slyšel – do své situace, do svého života a do svého trápení – ona neuvěřitelná, životodárná slova: „Lazare, pojď ven!“

Evangelium Jan 11,1-45

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

Z knížky

Kde vítězí láska, tam se děje Bůh
Pavel Hošek