Co se zdálo Petrovi
1.6.2009
...Ježíš se tedy modlil a apoštol Petr, Jakub a Jan zůstali opodál, aby přece jen nerušili. Složili se do trávy pod prastarou košatou olivu, a místo modlitby, asi proto, že se tak dobře najedli, usnuli. Z toho ticha noci se Petrovi zrodil pod víčky sen...
Rybářská síť
Těsně před usnutím, ještě v lehkých mrákotách, si Petr umínil: „Hlavně aby se mi zase nezdálo něco ošklivého.“ To si přál proto, že často míval sny, které patřily k těm, na něž je lépe nevzpomínat. Nejčastěji se mu zdály věci, které se odehrávaly v jeho dětství. I tak nebyly vždycky příjemné. Však to všichni dobře známe. Hezký sen bývá vzácností.
„Budu si představovat něco pěkného a sen, když nějaký přijde, se vydaří,“ říkal si. To už v duchu viděl, co zažil před několika chvílemi, jak na dlouhém stole při večeři stála i velká mísa se sladkohořkou omáčkou. Všichni kolem si v ní namáčeli každé sousto chleba, co přikusovali k masu. Přitom se stalo, že tu a tam, jen tak mimoděk, se setkala nad tou mísou ruka dvou či tří stolovníků najednou. Petr v poslední vteřince toho matného už vědomí uviděl, jak se jeho ruka nad mísou setkala s rukou Mistra: „Tu ruku já poznávám! Už z dětství ji znám…“ a sen už byl tu.
Petrovi se zdálo o jeho bratrovi Ondřejovi. Ondřej, přestože byl o něco starší, viděl v Petrovi svůj vzor. Petr měl totiž nápady, které Ondřejovi chyběly. Oba kluci žili u velkého jezera. Skoro všichni, kdo žili v osadách na březích toho jezera, se živili rybařením. Stejně tak Petrův a Ondřejův otec. Poblíž domu kotvila jeho pevná a bachratá loď, to aby se do ní vešlo hodně ulovených ryb. Petr a Ondřej při lovu pomáhali a učili se rybářskému řemeslu.
Jednou nastal den, kdy si Petr řekl, že už všechno umí a že může na hladinu vyplout s Ondřejem sám.
„Otci nic neřekneme,“ usoudil Ondřej, „určitě by nám to nedovolil.“
„Však si poradíme sami a otce překvapíme,“ nemohl se dočkat Petr. „Až uvidí náš úlovek, ještě nás pochválí a nechá nás pak už rybařit samotné,“ sebevědomě se usmál a oba začali rukou společnou skládat sítě do břicha lodi.
Jitro ještě dávno nezačalo a chlapci vypluli. Věděli, že otec bude mít toho dne povinnost mimo dům a nebude své syny hledat. Ale i kdyby. Než vyjde slunce nad obzor, budou i s bohatým úlovkem zpět u břehu. Když si mysleli, že jsou už dost daleko na hladině, rozhodili sítě. Vesla neslyšně zvrátili do člunu a tiše čekali.
Když obloha zrůžověla, řekl Petr: „Teď je ta pravá chvíle.“
„Ještě bych počkal,“ utrousil Ondřej, ale když Petr na nic nedbal a začal sítě stahovat, přidal se. Šlo to celkem lehce. Aby taky ne! V síti uvízla jediná ryba a taky ještě nějaká vodní havěť.
„Říkal jsem to,“ vyčítal Ondřej. „V tak časnou hodinu se musí zajet dál na hlubinu.“
„Dobrá,“ uznal Petr a trochu uraženě dodal, „tak když jsi tak chytrý, zkusíme zajet dál.“
„Teď?? Když už slunce vyjde každou chvíli?“ namítl Ondřej. „Teď bychom měli naopak k mělčině, ryby půjdou za teplem.“
Kluci se ještě chvíli dohadovali, ale ani na druhý pokus se jim nedařilo. Den už začal a chlapcům nezbylo, než se s nepořízenou vrátit. Úlovek nestál za nic a hodina byla už tak pokročilá, že je na břehu čekalo další nemilé překvapení: Jonáš, otec obou chlapců, už svou loď vyhlížel. Když Petr s Ondřejem zahanbeně vystoupili na suchou zem, poznali, že otec jen stěží ovládá hněv. Ale protože byl rád, že loď i oba provinilci jsou v pořádku, řekl s vážnou tváří: „To bylo poprvé a naposled! Až přijde čas, kdy budete mít svou loď a své sítě, pak můžete mít i svůj lov. Ale do té doby máte ještě daleko, protože se musíte ještě mnohé naučit.“ Avšak přece jen nakonec zdvihl výhružně prst: „Za dnešní rošťáctví vás potrestám, abyste si to pořádně pamatovali.“
„Za to může Ondřej,“ nestyděl se Petr z trestu vykroutit, „to on chtěl vyplout. Je starší, poslechl jsem ho.“
Ondřej zmodral vzteky. „Taková lež! To si vypiješ!“ honilo se mu rozpálenou hlavou.
„No, hlavně, že jste v pořádku,“ ukončil zatím zbytečné řeči Jonáš. Chlapci pak museli celý týden každé ráno vyčistit chlév domácím zvířatům a nanosit vodu na celý den a kdoví co ještě.
Ale nepomohlo to. Jejich touha nalovit si vlastní ryby, a to přes otcův zákaz, byla tak silná, že svůj záměr uskutečnili za nějaký čas znova. A div divoucí, už se nevraceli s prázdnou. Jejich úlovky nebyly sice nijak bohaté, ale byly. Počínali si chytře, takže otec je už nikdy nepřistihl. Co však bylo horší, že mezi oběma bratry narůstalo skryté záští. Nebylo to tím, jak Petr svedl vinu na Ondřeje. To byl jen začátek. Horší bylo, a podivné k tomu, že Petrovi se lov dařil a Ondřejovi ne. Zatímco Petrovi se v síti vždy zalesklo několik rybek, Ondřej vytahoval nanejvýš nějakou tu mřenku. Petr se vychloubal, Ondřej záviděl.
A co Petr s ulovenými rybami dělal? To se ví, že otci je pod nos nestrkal. Prodával je na trhu a schraňoval penízek po penízku. Když jich měl pěknou hromádku, řekl si sám pro sebe, tak, aby Ondřej neslyšel: „Otcova síť už je samý šrám a samá správka. Je těžká a stará. Koupím si novou. Pak bude úlovek konečně stát za to a otec uvidí!“
Šel a koupil novou síť. Byla krásně vypletená, jeden uzlík jako druhý a lehká jako pírko, takže se dala nahodit hodně daleko od lodi. A pevná byla k neroztrhání.
Pak přišel den, kdy zase vypluli na hladinu a kdy Petr novou síť natřásal a čechral a chystal se ji spustit. Čekal, že dnes bude loď plná ryb. Že dnes bude jeho slavný den. Jenže jak tu svou síť pořád rozprostíral a zase shrnoval a zase natřásal, aby dosedla co nejpřesněji na to pravé místo na hladině – hrůza! To není síť, to jsou jen tisíce uzlíků, které nic nespojuje. Teprve teď Petr vidí to dílo zmaru. Síť je rozřezaná k nepoužití, k nespravení. Petrův zdrcený pohled padl na Ondřeje. Ten se jen uchechtl:
„Nad čím tak váháš, bratře? Vyzkoušej přece svou novou síť.“
„To jsi ty… ty?! A to mi ještě říkáš bratře?!“ Petrovi se zlostí zatmělo v očích. Ani nevěděl, co dělá. Uchopil veslo a už se ho chystal napřáhnout proti Ondřejovi. Kdyby ta rána dopadla, Ondřej by dojista skončil ve vlnách jezera. Ale k neštěstí jako zázrakem nedošlo: v poslední chvíli veslo zadržela čísi ruka. Silná jako ruka člověka uvyklého tvrdé práci. Petr se otočil. Za ním stál muž s tváří zahalenou stínem, ale i tak nešla přehlédnout v očích toho muže laskavost a vlídnost. Nestál v lodi. Ve snu je možné i nemožné. Ten muž stál vedle – na hladině jezera a stál na ní pevně. Jeho ruka zabránila neštěstí.
To je táž ruka, která se s tou jeho, Petrovou, setkala při večeři nad mísou omáčky. Byla to ruka jejich drahého Mistra. Už tenkrát. Dnes ji bezpečně poznal.
Tak ne příliš hezký sen připomněl Petrovi jeho dětství i to, že od té tajemné události žijí svorně, jak se na bratry sluší. Ba, byli příkladem i pro ostatní. I s otcem tenkrát nakonec všechno dobře dopadlo.
Způsobila to moc a laskavá síla Ježíšovy ruky.
kniha: Tajemství posledního večera
autor: Ivan Renč
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10698-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
30.11.2024
Kardinál Tomášek - legenda církve v době komunistického režimu
Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun