Dopis hostinským, kteří nechtěli ubytovat Marii s Josefem

12.12.2021

Porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a uložila ho do jeslí, protože ve světnici neměli dost místa. (Bible Lukáš 2,7).

Vážení provozovatelé hostinských zařízení v Betlémě,
je tomu už drahně let, co jste ve svých domech nenašli místo pro mladý poutnický pár, který nakonec musel vzít zavděk nouzovým přístřeším ve chlévě. Ano, už si na ten nešťastný případ vzpomínáte: byl to jakýsi nazaretský tesař se svou ženou, která očekávala narození prvního dítěte. Ještě ji vidíte, jak sedí na oslu, ztrápená úmornou cestou a nadcházejícími porodními bolestmi. Kolik jen jste od té doby zaslechli výčitek; od sousedů i vlastního svědomí… Nechci k nim přidávat další. Spíše bych vám chtěl sdělit, že VÁS CHÁPU, a obhájit vaše jednání.

Tehdy panoval strašný zmatek. Na základě nesmyslného císařského nařízení putovaly zástupy lidí z místa na místo, jen proto, aby se podrobily úřednímu zápisu, jehož jediným výsledkem mohlo být pouze zvýšení daňové zátěže. Tak už to chodí; pánové nahoře něco rozkáží, ale už se vůbec nezabývají důsledky svého nařízení. Císař Augustus uvedl do pohybu masy lidí, aniž se staral o sebemenší logistické zabezpečení takové akce. To s důvěrou nechal na vás, však už si nějak poradíte. A vy jste museli čelit přílivu unavených poutníků.

Nejdříve jste se radovali, poněvadž se vám podstatně zvedly tržby. Pak ale přicházeli stále další – a stále chudší – žadatelé. Mnozí šli pěšky, protože neměli na cestu povozem ani na útratu v hostinci. Jediné, co potřebovali, bylo kousek místa na přespání. S tím už jste měli více práce a výloh než užitku. Nějakou dobu jste to vydrželi, ale pak míra vaší trpělivosti přetekla. Zavřeli jste dveře a všem příchozím jste říkali, že žádné další místo nemáte.

Vím stejně dobře jako vy, že to byla výmluva. Tam, kde se vejde dvacet lidí, vejde se i jedenadvacátý. Když se chce, tak to jde. Problém spočíval v tom, že už se vám nechtělo. Byli jste unaveni z neustálého organizování a zařizování, i vy jste si potřebovali odpočinout. Když jste před okny zahlédli onen ubohý pár, cítili jste spíše vztek než lítost. Proč jen se vydali zrovna k vám? Cožpak nevidí, že už jim nemůžete nic nabídnout? Jen ať to zkusí o dům dále. Tam mají větší kapacitu, třeba jim vyjdou vstříc.

Byl to samozřejmě alibismus; přesně tak jste uvažovali všichni. Když jste se po pár dnech doslechli, že nakonec skončili ve chlévě a ta žena tam ještě té noci rodila na holé zemi, mrzelo vás to. Kdybyste to věděli, jistě byste nějaké to místo ještě našli. Proč jen neřekli, že je to tak vážné a naléhavé…

Možná se ptáte, čím to, že vám tak rozumím. Že čtu vaše myšlenky. Je to snadné; já uvažuji – a jednám – zrovna tak jako vy. Často mám pocit, že jsem toho již udělal dost, že si potřebuji odpočinout, že bych neměl napravovat chybu někoho jiného, že bych na to mohl doplatit, že by to stejně dobře (nebo lépe) zvládli jiní. Často mám pravdu. Kdykoliv mohu své odmítnutí racionálně zdůvodnit. Často tak opravdu činím.

A právě tehdy prochází kolem mých dveří Ježíš. Je – dle svých vlastních slov – v každém potřebném člověku, stejně jako byl ukrytý v Mariině nitru. 

Z knihy:

Náhled
Milý Herode
Pavel Obluk

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému