Zbytek nápisu se ztrácel za hromadou květin.

„Ahoj mami.“ Dívka se zhluboka nadechla. „Nejsem si úplně jistá, proč jsem vlastně tady, ale jsem rozhodnutá, že to musím udělat. Některé věci jsem ti před tvou smrtí nikdy neřekla, a byla to chyba. Tak ti je řeknu teď.“ Pokrčila rameny a sotva zřetelně se usmála. „Lepší pozdě než nikdy, že mami?“

Závan chladného větru rozvlnil okvětní lístky hedvábných vlčích máků.

„Nikdy jsem ti neřekla, jak jsem ti vděčná za tvou lásku. To největší, cos v životě udělala, bylo, že ses o mě a o tátu starala. Dala jsi nám celý život a já ti za tvou oběť děkuju.“

„Ale… všechno nebylo bezvadný, mami. Třeba ta tvoje potřeba čistoty. Když jsi mě jako malou holku koupala dvakrát nebo třikrát denně, nejdřív jsem u toho řvala, ale pak jsme si na to zvykla. Když jsi mě na střední škole nutila, abych se sprchovala večer i ráno, už jsem vůči tomu úplně otupěla. Myslím, že fakt nebylo správný, že jsi mi už od šesti let odbarvovala vlasy. ,Myší špinavá hněď,‘ říkala jsi s odporem. Chci si je teď obarvit natmavo a pak si nechat svou přirozenou barvu. Mami, myslím, že bys z toho dostala hysterický záchvat, kdybys to viděla. Představ si, je mi dvacet šest a poprvé v životě mě napadlo, že bych mohla udělat něco, co ty neschvaluješ.

Taky jsem zahodila pilník na nehty. Nikdy jsem ti to neřekla, a proto jsi nemohla vědět, jak hrozně jsem nesnášela, když jsi mi před každým jídlem pilovala nehty. Nenáviděla jsem tu tvou fanatickou posedlost čistotou, zvlášť když jsem viděla, jak si moji kamarádi hrají v blátě nebo na pískovišti, když venku pršelo, a já to měla zakázané.

A ty klystýry, které jsi mi dávala, když jsem nešla pravidelně na velkou. Bylo mi čtrnáct, mami, a ty jsi každé ráno kontrolovala moji stolici. Chápu, žes to dělala z lásky, ale mně bylo tak hrozně.“ Zvýšila hlas. „Byla jsem nešťastná a zmatená! A ty jsi tak dokonale ovládala moje myšlení, že jsem si vůbec neuvědomovala, jak strašně se cítím.“

Na chvíli se odmlčela, jen vítr dál rozcuchával květiny. Když se vzchopila, pokračovala:

„Mám tě ráda, mami, ale nenávidím to, cos mi udělala. Přišla jsem ti to říct a taky ti chci říct, že po mnoha letech pomalu dávám svůj život do pořádku. Anorexii už mám z velké části pod kontrolou, tedy aspoň se sama dokážu donutit jíst. A abstinuju, přestala jsem s kokainem. Chodím na skupinovou terapii, proto mi šéf slíbil, že mě prozatím nevyhodí. Tak to nějak dávám do pořádku.

A taky jsem ti přišla dát sbohem. Nemohla jsem to udělat, když jsi onemocněla rakovinou, protožes mi to nedovolila. Nechtěla jsi, abychom o tvé nemoci mluvili. Opravdu jsi věřila, že se uzdravíš, nebo to bylo jako tenkrát, když jsem na střední škole prožívala nešťastné lásky a nesměla o tom s tebou mluvit, protože podle tebe to byly nesmysly? Připadá mi, že všechny city byly pro tebe nesmysly. Je mi tě, mami, fakt líto, prožila jsi velmi prázdný a sterilní život. Ano, to je to správné slovo – sterilní. A já teď konečně smím mít své vlastní pocity.

Tak… sbohem, mami. Mám tě ráda, opravdu. Ale ještě něco. Je to, no symbol, víš? Anorexii jsi taky pokládala za nesmysl, ale já na ni málem umřela, několik týdnů po tvé smrti. A tenhle balíček je symbolem toho, že říkám sbohem i anorexii.“

Chvíli tiše vzlykala, zašeptala poslední sbohem a položila balíček k pomníčku. Když došla k taxíku a usadila se na zadním sedadle, nekontrolovatelně se rozplakala. V balíčku byla čokoládová tyčinka.

Z knihy:

Problémy ve vztazích, hádky, trápení a neschopnost pokojného soužití. Těžkosti v zaměstnání, finanční problémy, alkohol,...