Tento súfický příběh mi připomíná osudy mnoha lidí, kterým jejich okolí vystavilo „úmrtní listiny“ v nejrůznějších podobách a tím pádem jsme s nimi jednou provždy „hotovi“. Anglický spisovatel George Bernard Shaw kdysi řekl, že ze všech lidí, které zná, si nejvíce váží svého krejčího. Kdykoli k němu přijde, krejčí mu vždycky znovu vezme míry. Ostatní lidé si ho totiž už jednou změřili – a svůj názor na něj nemění. Většinou jsme lidé pohodlní a nemáme snahu pokaždé věci znovu zkoumat a staré známé, včetně svých přátel, si znovu „přeměřit“. Kromě toho máme snahu složité si zjednodušit a nesrozumitelné prohlásit za nesmysl.

Pokud mne o dovolené v Římě ošidí nějaký prodavač, jsou všichni Italové zloději. Pokud mi ve Stockholmu někdo šlápl na kuří oko, jsou všichni Švédové bandou neurvalců. Takhle se ale onen krejčí ke spisovateli nechoval. Věděl, že člověk se může měnit. A proto hodnotil každého příchozího znovu a individuálně. Pokud by ušil šaty podle staré míry, určitě by neseděly a on by tím pádem ztrácel důvěru svých klientů.

 

Nerozumím modernímu umění? Pak je to hloupost. Je mi nesrozumitelná filozofie? Potom je to obor k ničemu. A máme to vyřešené. Nositelé těchto profesí jsou pro mne darmošlapové, možná dokonce darmožrouti. Na druhé straně míváme tendenci jevy generalizovat a lidi házet do jednoho pytle.

Cítíme-li někdy, že těm druhým přestáváme rozumět, míváme v tu chvíli po ruce jednoduché vysvětlení. Oni jsou stále stejní. Nesrozumitelní, divní, nezměnili se. A pokud, tak každopádně k horšímu. A přece je pravda zcela jiná. Oni se změnili možná k lepšímu, ale my na ně hledíme původní optikou svých starých, už notně zkreslujících brýlí.  Pokud uvidíme člověka, který jde po chodníku vrávoravým krokem, nemusí to být v každém případě opilec, který už brzy ráno přebral, jak nás v tu chvíli asi napadne, ale třeba nešťastný člověk, který trpí závažným neurologickým onemocněním, které mu znemožňuje udržet rovnováhu. 

---