Pět chlebů a dvě ryby

1.6.2009

„Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryb. Ale co to je pro tolik lidí?“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. (Jan 6, 9–13)

Jak se jenom mohlo v trávě nasbírat tolik zbytků po pouhých pěti placatých chlebech? Všichni byli němí úžasem. Pět tisíc lidí se najedlo a zbytků se sebralo mnohem víc, než bylo chlebů na začátku té zázračné hostiny. Dokud lidé jedli, nevšimli si ničeho. Potom jim však spadly z očí šupiny, co se jim usadily na očích, když je přivál vítr, a teprve teď viděli, jaký se stal div. A že Ježíš je víc než Učitel, protože může nejen pouhým slovem uzdravovat slepé a nemocné, ale ze soucitu k lidem může učinit vše, na co jen pomyslí.

I Míka jedl. I jemu spadly šupiny z očí. Když pohlédl do svého hliněného hrnce, ve vodě se tam opět mrskaly Šíla a Míla. Byly zdravé a plné života.
„Míko!“ zaznělo chlapci za zády. To maminka Ketla přinesla synkovi tuniku, tu novou, sváteční, a oblékla mu ji. Protože tu mokrou a roztrhanou nechal chlapec ostatním, aby jim připomínala tento zázrak rozmnožení chlebů. Byl tady i tatínek Areman. I on patřil mezi ostatní, co naslouchali Ježíšovým slovům.