31.1.2026

Ježíš říká: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20). Bůh dává přednost chudým. A církev, chce-li být církví Kristovou, musí být církví blahoslavenství: církví, která dává prostor maličkým a jako chudá kráčí s chudými, a tedy církví, kde chudí mají přední místo. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a lidem na okraji, vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější.

Bůh shlíží na všechny, které společnost odsunula na okraj

Na počátku svého veřejného působení Ježíš vystoupil v nazaretské synagoze, kde četl ze svitku proroka Izaiáše a prorokova slova vztahoval na sebe: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18; srov. Iz 61,1). Tím sám sebe zjevuje jako toho, kdo přináší milující Boží blízkost, a ta víc než co jiného znamená dílo osvobození pro ty, kdo se ocitají v zajetí zla, pro slabé a pro chudé.

Znamení provázející Ježíšovo kázání jsou projevy lásky a soucitu, s nimiž Bůh shlíží na nemocné, chudé a hříšníky – na všechny, které společnost, a dokonce i věřící pro jejich stav odsunuli na okraj. Otevírá oči slepým, uzdravuje malomocné, křísí mrtvé a chudým hlásá radostnou zvěst: Bůh je blízko, Bůh vás miluje (srov. Lk 7,22). Tak se vysvětluje, proč hlásá: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20). Bůh dává přednost chudým. Pánova slova naděje a osvobození jsou určena především jim, a proto by se také ani ve své chudobě, ani ve své slabosti nikdo neměl cítit opuštěný. A církev, chce-li být církví Kristovou, musí být církví blahoslavenství: církví, která dává prostor maličkým a jako chudá kráčí s chudými, a tedy církví, kde chudí mají přední místo (srov. Jak 2,2–4).

V Ježíšově době se věřilo, že chudoba souvisí s osobním hříchem

Za Ježíšových časů byli chudí a nemocní, kterým k živobytí scházelo i to nejnutnější, často nuceni žebrat. Nesli tak ještě navíc břemeno společenské hanby, protože se věřilo, že nemoc a chudoba nějak souvisí s osobním hříchem. Ježíš se proti této mentalitě rozhodně staví, když trvá na tom, že Bůh „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Zmíněnou představu pak docela převrací naruby, jak to dokládá i závěr podobenství o bohatém muži a Lazarovi: „Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka“ (Lk 16,25).

Z naší víry vyplývá naše starost o ty, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější

Je tedy zřejmé, že z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a lidem na okraji, vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější. Často se podivuji nad tím, proč se mnozí lidé dál domnívají, že mohou chudé bez obav ignorovat – přestože Písmo svaté o nich hovoří tak jasně. Prozatím se však vraťme k úvaze o tom, co nám Písmo říká o našem vztahu k chudým a o jejich zásadním místě v Božím lidu.

Apoštol Jan píše: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20).

Zpracováno podle:

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• hledáte knihu?
• Novinky KNA