12.3.2026

Zázrak, který zažíváme každé ráno: probudíme se, otevřeme oči a v tom okamžiku do nás začne ze všech stran proudit svět. Ta pestrobarevná, mnohotvárná skutečnost, vstupující zrakem do našich hlav a srdcí. Zdálo by se, že to, co vidíme, je přesně to, co je tam venku, ve světě kolem nás. Ale ono to není tak jednoduché. Oči plné strachu a hněvu vidí jiný svět než oči plné naděje a milosrdenství. Obsah zorného pole není jednou provždy dán a předem hotov. Záleží na tom, jak se na svět díváme. Ano, jak praví básník, velmi záleží na barvě našich brýlí.

Pane učiteli, zapomněl jste si nasadit brýle

Nikdy nezapomenu na ten okamžik prozření, když jsem přišel jako učitel ráno do třídy a všichni žáci se tvářili hrozně divně, tak nějak rozplizle. Trochu podrážděně jsem se zeptal, co se děje, jestli hrají nějakou hru. A plachá dívenka v první lavici pípla nesmělým hláskem: „My žádnou hru nehrajeme, pane učiteli, ale vy jste si zapomněl nasadit brýle. Máte je na čele.“

Třídou zaburácel hurónský smích a já jsem si vzpomněl na chasidský příběh, který má podobnou pointu: manželé Sára a Jákob se nastěhovali do staršího domku. Krátce nato sousedka naproti věšela z balkonu prádlo. Sára ji pozorně sledovala oknem. A kroutila hlavou nad tím, jak je sousedčino prádlo flekaté. Umínila si, že jí poradí, jak správně prát. Ale pak na to zapomněla. Po nějaké době sousedka znovu věšela prádlo a Sára zase viděla oknem ošklivé fleky. Chystala se sousedku poučit, ale zas jí do toho něco přišlo. Za týden sousedka znovu věšela prádlo a tentokrát bylo zářivě čisté, nikde ani flíček. „Tak ona se to naučila sama,“ řekla Sára manželovi, „nebo jí to poradil někdo jiný.“ – „Miláčku,“ odpověděl s úsměvem Jákob, „víš, já už jsem se na to nemohl dívat, včera jsem vzal kbelík a hadr a konečně jsem umyl okna našeho domu.“

Ten příběh pěkně vystihuje biblickou zásadu, podle které má každý, kdo se nad někým pohoršuje, obrátit pozornost na vlastní srdce. Samospravedlivý pohled deformuje skutečnost. Pyšný pohled překrucuje realitu. A naopak: Kdo chce vidět Boží království, musí se dívat očima malého dítěte. Jen ten, kdo hledí na svět s pokorou, stane se svědkem zázraku.

Samospravedlnost je dokonce určitý druh slepoty. Proto Ježíš poté, co uzdravil slepého člověka a vzbudil tím u strážců pravé víry rozhořčení, říká: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí“ (Jan 9,39).   

Pověz mi, co vidíš, a já ti povím, jaký jsi

Z Ježíšových slov plyne, že to, co vidíme, záleží na tom, co máme v srdci. „Pověz mi, co vidíš, a já ti povím, jaký jsi.“ Známe to z vlastní zkušenosti: například podezřívavý pohled obvykle do druhých lidí promítá vlastní skrytá přání, připisuje druhým vlastní nepřiznané motivy, vidí v jejich jednání vlastní potlačené touhy.

Krásně to vyjádřil Gilbert K. Chesterton v povídce o muži, který byl souzen jako zloděj, protože byl opakovaně spatřen, jak lidem nenápadně strká ruku do kapsy. Jasný případ hanebného kapsáře, zdálo by se. Jenže v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že ten člověk domnělým obětem žádné peníze neukradl, naopak jim je do kapes strkal. Nikdo z vyšetřujících si něco takového neuměl představit. Viděli zloděje. Vůči skutečnému stavu věcí byli v důležitém smyslu slepí.

A Antoine de Saint-Exupéry – skoro jako by chtěl parafrázovat Ježíšovu výpověď o slepých a vidoucích – vyslovuje v Malém princi dvě geniální věty: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Kdo mají čisté srdce, uzří Boha

Kdykoli na tyto Exupéryho věty narazím, vybaví se mi slavné Ježíšovo blahoslavenství: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8). Ano, správně vidíme jen srdcem. Kdo má čisté srdce, uvidí neviditelného Boha.

Znamená to tedy, že v mystickém vytržení spatří Boží slávu, která naplňuje nebesa? Možná. Ale možná to znamená také to, že v trpícím bližním rozezná Krista. Vždyť až přijde Syn člověka ve své slávě, řekne: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne… Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,35.40).

Evangelium ze 4. neděle postní (cyklus A)

Jan 9,1–41

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“ Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“ Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho! Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Z knížky (redakčně upraveno): 

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• hledáte knihu?
• Novinky KNA