Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: "Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: 'Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.'"

 

Tento text má normativní charakter. Poslední večeře židovského národa, zotročeného v Egyptě, spojená s očekáváním Hospodinova přechodu, který osvobozuje z otroctví, se zde připomíná ve formě liturgické oslavy, jež se má stát "ustanovením věčným". Připomínka toho, co se stalo v minulosti, tak přechází v památku (zikkárón, v. 14) a to, co Hospodin jednou provždy vykonal pro spásu svého lidu, se tak skrze liturgickou oslavu zpřítomňuje pro všechna pokolení. Proto posvátný autor předkládá tak konkrétní a podrobné směrnice pro slavení této události (v. 3-8.11). Židovské obřady spojují původně zcela nezávislé prvky a navazují je na konkrétní historické události. Obřadná oběť beránka spojená s pokropením jeho krví - pascha (pesach, jarní svátek kočovných pastýřů) - se pro Izraelity stává znamením Hospodinovy ochrany (v. 7.12n). Obětování prvotin - svátek nekvašených chlebů (slavnost zemědělců spojená s cyklem ročních období) - je vztahováno na osvobození z egyptského otroctví a po všechna pokolení má připomínat urychlený odchod vyvoleného národa z oné země.

V přesně určeném okamžiku Bůh mocně zasáhl do dějin zotročeného národa. Tato chvíle se proto vymyká prostému plynutí času, ale zvláštním způsobem patří Bohu. Je to "dnešek" stále otevřený každému, kdo chce do těchto dějin spásy vstoupit tím, že slaví jejich liturgickou památku.

 

(Bratři!) Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde.

 

Při Poslední večeři na této "zemi vyhnanství" nahrazuje Ježíš starozákonní památku osvobození z egyptského otroctví svou památkou. Když svým učením naplnil Zákon a Proroky, přivádí svou obětí lásky k dokonalosti také starozákonní bohoslužbu.

"Pro nás" se vydal na smrt (sloveso "vydat" ve 23. verši evokuje nejen zradu, ale také celé velikonoční tajemství) a ustanovil "novou" smlouvu s Bohem, potvrzenou krví pravého Beránka, který nás svou obětí vysvobozuje ze zajetí zla a skrze přijetí obětovaného Chleba, rozlomeného v tajemství smrti, nám dává život. Proto se musí obnovit také chování každého křesťana. Kdykoliv jíme z tohoto chleba a pijeme z tohoto kalicha, vtiskujeme do svého života nepopsatelné bohatství Kristova velikonočního tajemství a stáváme se v tomto čase jeho svědky, a to až do slavného Pánova příchodu (v. 26).

 

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Ježíš mu odpověděl: "Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později." Petr mu řekl: "Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!" Ježíš mu odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Šimon Petr mu řekl: "Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!" Ježíš mu odpověděl: "Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: "Ne všichni jste čistí." Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: "Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy."

 

"Projevil jim lásku až do krajnosti." Stejně jako synoptikové chce i evangelista Jan ve vyprávění o Poslední večeři ukázat, že se Ježíš z lásky zcela vydal, a tak pro "ty, kdo byli jeho," předjímá svou oběť kříže. Jan nehovoří o ustanovení eucharistie, o němž referují ostatní evangelisté a ústní tradice (srov. 1 Kor 11,23), ale význam události dokresluje vyprávěním o umývání nohou. Ježíš si velmi dobře uvědomoval, co dělá (v. 1-3: "věděl"). Zcela svobodně přijímá Boží plán a poznává, že přišla "hodina", k níž směřuje celý jeho pozemský život. Bude to hodina opravdového přechodu (Ex 12,12n), nových Velikonoc a vrcholného a definitivního projevení lásky (v. 1).

Ježíšova svrchovaná láska se tedy konkrétně projevuje skrze nejhlubší ponížení. Verš 3b se odvolává na vtělení - první rozhodný krok kenoze (ponížení) věčného Božího Syna. Následující verše pak ukazují, do jaké míry přijal Ježíš přirozenost služebníka (srov. Flp 2,7n), protože úkol umývat nohy byl vyhrazen otrokům a otroka židovského původu nemohla k této službě nutit ani tak významná osobnost, jako byl rabín. Tutéž pokoru a téhož ducha vzájemné služby, jejichž motivací může být jedině opravdová láska, vyžaduje Ježíš po nás (v. 12-15). Také my máme přijmout pohoršení, vyplývající z poníženosti Božího Syna, a dovolit jeho lásce, aby nás očistila (v. 8) a naučila nás osvojovat si Boží sebedarování a následovat Kristův příklad. To je nezbytná podmínka, abychom se mohli účastnit jeho památky a oslavit s ním jeho velikonoční tajemství.

 

Ježíšova řeč při Poslední večeři se odehrávala v důvěrné přátelské atmosféře a zároveň to bylo jeho poslední rozloučení, při kterém dal Ježíš svým apoštolům nahlédnout do samých hlubin svého srdce. Jak asi musel Ježíš tuto hodinu očekávat! Vždyť právě kvůli ní přišel, aby se daroval svým učedníkům, lidstvu a církvi. Slova dnešního evangelia přímo překypují životodárnou silou. Ježíšova památka - připomínka jeho velikonoční večeře - se v čase neopakuje, ale obnovuje a zpřítomňuje pro nás, kdo ji slavíme. To, co Ježíš udělal v onen den a v onu hodinu, koná dnes pro nás, protože je uprostřed nás. Musíme si tedy uvědomit, že právě nyní prožíváme hodinu, kdy Ježíš vydal za nás všechny sám sebe, a tak nám daroval a dosvědčil lásku Boha Otce.

Musíme se učit od Ježíše, který nám říká: "Dal jsem vám příklad…" Musíme se od něj učit za všechno děkovat a žít v síle lásky, která nás uschopňuje obětovat se pro život druhých a celý svůj život proměňovat v eucharistii (díkůvzdání). Obřad umývání nohou nám připomíná, že Pánovo přikázání musíme naplňovat ve svém každodenním životě a s pokorou si navzájem sloužit. Láska není přelétavý cit ani povrchní prožitek spojený s psychologickým uspokojením, nýbrž ochota velkoryse se spolu s Kristem obětovat za druhé. Pravá láska je vždy nezištná, ochotná vyjít vstříc a bez otálení se zcela darovat.

 

Pane, budeš osamocený a opuštěný od nás, svých přátel, až budeš muset svést rozhodný souboj se svým nepřítelem. Budeš osamocený, protože tě nedokážeme následovat, dokud nepřemůžeš toho, který nás rozděluje. Ale ty nás najdeš ve své nejhlubší osamělosti, a my tě najdeme ve svém nejhlubším ponížení.

Pane Ježíši, nevíme, ve které hodině se skrývá nejsladší a nejčistší láska: zda v hodině, kdy jsi nás společně shromáždil jako své důvěrníky a dovolils nám spočinout na tvém srdci, nebo v hodině, ve které jsme se ztraceni, vysíleni a se srdcem plným smutku rozprchli v temnotách. Když jsi byl odsouzen na smrt, na okamžik ses k nám obrátil a spočinul jsi na nás svým zrakem, abychom ve světle tvých očí zahlédli záblesk nepochopitelného tajemství, které dnes cítíme ve svém srdci a zítra je budeme moci kontemplovat na tvé láskyplné tváři. Amen.

 

Můj Pán odkládá svůj oděv, opásává se zástěrou, nalévá vodu do džbánu a umývá svým učedníkům nohy. I nám chce umýt nohy. Nejen Petrovi, ale každému, kdo v něj věří, říká: "Jestliže ti neumyji nohy, nebudeš mít se mnou podíl." Přijď, Pane Ježíši, a odlož šaty, které sis pro mě oblékl. Odlož svůj šat a oděj nás do svého milosrdenství. Přepásej se zástěrou, abys nás přepásal darem nesmrtelnosti. Nalej vodu do džbánu a umyj nám nejen nohy, ale i hlavu; ne pouze nohy našeho těla, nýbrž i nohy naší duše. Chci odložit všechno smetí své lidské ubohosti.

Jak veliké je toto tvé tajemství! Jako služebník umýváš nohy svým sluhům, jako Bůh sesíláš z nebe svou rosu (…). Také já chci umývat nohy svým bratřím, a tak naplnit přikázání Páně. On mi přikázal, abych se nestyděl a nerozpakoval dělat to, co on vykonal dříve než já. Mou nadějí je tajemství pokory: když umývám druhé, očišťuji své vlastní poskvrny (Ambrož, De Spiritu Sancto, I, 12-15; citováno v: Preghiere, Casale Monf. 1987, 69-71).

 

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: "To čiňte na mou památku" (1 Kor 11,24).

 

Autor textu:Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra
Převzato z knihy: Lectio divina (03) - Doba postní a velikonoční triduum
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10787-