„Nač je nám přímluvná modlitba? Bůh přece ví, co potřebujeme…“

24.9.2011

„Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: ‘Už nemají víno’“ (Jan 2,3). Dva Mariiny činy v evangeliu, které vycházejí z její vlastní iniciativy, navštívení a Kána, jsou činy velmi konkrétní lásky k bližnímu. Maria projevuje klidnou pozornost dobré paní domu, která má oči všude a hned se staví tam, kde je jí třeba. Protože soucítí s mladým manželským párem, s jejich ponížením, s jejich nedostatkem, bere věci do svých rukou.

Tímto způsobem jedná prorok: zcela soucítí se svým lidem, a i když zaujímá postavení tak trochu stranou, je jejich hlasem před Bohem. Takto nyní jedná i Maria: zcela soucítí s lidmi, jejichž prosbu přednáší Ježíši. Její přímluva je naprosto otevřená, neříká mu, co má dělat, ani neříká, kolik litrů vína přesně chybí, jen přednáší jejich potřebu – a taková je pravá přímluvná modlitba.

Někdy si říkáme: „Nač je nám přímluvná modlitba? Bůh přece ví, co potřebujeme…“ To je pravda a Ježíš to sám potvrzuje na konci známého podobenství o nebeském ptactvu: „Váš Otec přece ví, že to potřebujete“ (Lk 12,30). Ale když nám Pán říká: „Proste a bude vám dáno“, jde o něco jiného. Máme Bohu říct, co nám chybí: „Pane, pohleď na moje utrpení, na mou úzkost, na noc, ve které se nacházím.“ „Pane, náš bratr je nemocný a my ti ho přinášíme.“ Nejde o to říct Bohu: „Udělej to a to, rozmnož chleby, uzdrav tuto zkřivenou nohu…“ Je třeba jednoduše říct: něco mě bolí, mám hlad, mám žízeň, neboli chovat se jako dítě před svým Otcem, jako dítě, které si je jisté jeho láskou, jež ho přijme, a nepochybuje o tom, že jeho Otec nejlépe ví, co doopravdy potřebuje.

Když nám někdo vytýká, že přímluvná modlitba nerespektuje Boha, musíme uznat, že někdy tomu tak je, protože se snadno necháme strhnout k tomu, že na Boha naléháme. Bůh je tak dobrotivý, že nás neodmítne. Ale kdyby Maria řekla Ježíšovi, že chybí padesát litrů vína, neproměnil by šest set litrů, což je obsah šesti kamenných džbánů… Bůh nám vždy dává víc, než oč se odvažujeme žádat, dává zdarma a rád plýtvá. Podívejme se na rozsévače, když jde sít. Je tento rozsévač, který plýtvá zrním na kameny, na cestu a do trní, rozumný? Chytrý pěstitel by podobně nikdy nejednal, šetřil by si zrní pro dobrou půdu. Ale Bůh není chytrým pěstitelem. Rozhazuje zrní všude, dokonce i do trní a na kameny… Bůh neustále věří, že se stane zázrak, který promění naši ubohou svobodu. Máme velké štěstí! Maria Boha zná, a proto říká pouze: „Už nemají víno“ a nic dalšího.

Ale myslím, že to, o co se tu doopravdy jedná (a církevní tradice to vnímá stejně), je něco mnohem hlubšího. Evangelia je vždy třeba číst ve dvou rovinách, které se vzájemně složitě prolínají: rovině současnosti a rovině věčnosti, rovině našeho času a mystické rovině. Když apoštolové říkají Ježíšovi:
„Budeme tě následovat do Jeruzaléma“ a on se jich ptá:
„Můžete pít kalich, který já budu pít?“, apoštolové jej s klidem ujišťují: „Můžeme.“ A Ježíš odpovídá „Kalich, který já piji, pít budete.“ Ale on jim odpovídá v jiné významové rovině: „Ano, budete jej pít, až budete za mne prolévat svou krev, až se i vy obětujete tajemství mého vlastního kříže…“ V evangeliu velmi často slova nebo situace, které vypadají všedně, skrývají hluboké prorocké poselství, například Ježíšův rozhovor se Samařankou o živé vodě. Totéž platí pro Kánu, kde se jedná o více než o pouhou svatbu dvou jednotlivců. Víno na svatbě došlo pro celé lidstvo a lidstvo žízní… Lidé opustili Pána, aby si „kopali cisterny, cisterny rozpukané, které neudrží vodu“ (Jer 2,13), a umírají žízní. Maria mluví o vínu s tím, který je dává, tedy s Beránkem, který prolévá svou krev a který zahajuje věčnou svatbu, s tím, kdo dá pravé víno na pravé svatbě. V Káně už je přítomna eucharistie i kříž. Jako by Maria vyžádáním tohoto znamení brala Ježíše za ruku, protože nejasně tuší, že nastal čas, aby učinil první krok na cestě, která ho přivede až na Kalvárii.

Ježíšova odpověď, která v našem překladu zní: „Co mi chceš, ženo?“ (Jan 2,4) se překládá velmi těžko. Proto ji také každá Bible překládá jinak. Původní text je: „Ti moi kai soi“, což doslova znamená „Co mně a tobě?“ a někteří překladatelé to vykládají jako: „Jak se nás to týká, tebe a mě?“ To je možný výklad. Ale já bych tuto větu přeložila jinak. Neexistuje žádný uspokojivý oficiální překlad. Myslím si, že nejblíže původnímu textu bychom se dostali, kdybychom onu větu formulovali: „Co to povídáš! Uvědomuješ si, ženo, co říkáš, co to znamená pro mě a pro tebe, když říkáš: Už nemají víno? Uvědomuješ si, co všechno tato slova pro mne, ale také pro tebe znamenají?“ Zdá se mi, že tento výklad nejlépe vystihuje verze, která je pravděpodobná i z hlediska exegeze a je doplněna následující větou: „Ještě nepřišla má hodina.“ Myslím, že zde můžeme vycítit tajemné spříznění duší; Ježíš ihned chápe a odpovídá v oné mystické rovině, kam jej Maria uvádí. To je pravděpodobně důvodem, proč ji nazývá „ženo“, a nikoli „matko“, protože v té chvíli ji oslovuje v širším slova smyslu, než je její biologické mateřství. Oslovuje ženu z první knihy Mojžíšovy (Gn 3), která předchází zvěstování spásy tím, že rozdrtí hlavu hadovi, novou Evu, ženu-prorokyni, která otevírá brány nového času a jejíž duši pronikne meč. „Ženo, tušíš, kam to jdeme?“ Zdá se mi, že je zde cítit jakási Ježíšova vnitřní obava z budoucnosti, kterou si přeje, a zároveň se jí bojí. Maria mlčí. Ale jak intenzivně na sebe museli v onu chvíli hledět! Jejich pohledy jistě vyjadřují v tom okamžiku, kdy neviditelná skutečnost proniká na povrch věcí viditelných, neobyčejné souznění duší a srdcí.

kniha: Evangelium podle Marie
autor: Gergette Blaquiereová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101575-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému