Trol a Ťapka

1.6.2009

Babí stála před chaloupkou a už od rána vyhlížela, jestli se lopuší za potokem nehýbá nebo jestli tráva na louce nešustí, jak v ní cupitají její malí přátelé. Ťapka, celá nedočkavá, už desetkrát odběhla k potoku a zpátky. Nahoře v březové stráni nad chaloupkou panáčkovali Ouško i jeho máma a napjatě koukali, jestli se na vzdáleném kopci pod Bučinou neobjeví malá červená čepička. Do lesa se ale kvůli lišce báli.

I když nikdo nevěděl proč, jako by všichni cítili a jako by si byli řekli, že právě dnes přišla ta chvíle, kdy se skřítčí rodina vydává na cestu, kdy se jejich přátelé vracejí do chaloupky.

Letní vánek už dávno odletěl s vlaštovkami do jižních krajů a studený vítr ještě spal pod Bučinou, ukolébaný Bukvínkovou píšťalkou. Nikde se nepohnulo ani stéblo. Jenom z chaloupky se linula taková vůně, že by to přilákalo všechna veverčata i zajíce a všechny ostatní mlsouny, co jich na louce a v lese bylo. To Babí upekla své nejlepší koláče s tvarohem, borůvkami, mákem a jablíčky. Chaloupka v té vůni stála jako v oblaku.„Stejně se nesmí jíst teplé,“ uklidňovala se Babí, když už své přátele dlouho marně vyhlížela, „bolelo by je břicho.“ Byla ráda, že koláče nepřipálila, pořád totiž odbíhala od plotny k oknu, aby se podívala, jestli už skřítci nejdou. Noha ji už vůbec nebolela, a tak po louce i v chaloupce pobíhala čiperně jako dřív.
„To jsou ale loudalové, já jim poběžím naproti,“ poňafávala Ťapka. Babí už se tolik těšila, až je uvidí, a také se nemohla dočkat, že chvíli přemýšlela, jestli to Ťapce přece jen nemá dovolit.
„Aspoň bys jim pomohla nést rance, určitě s sebou vlečou zásoby na celou zimu… tak tedy běž a přiveď je!“ rozhodla.

Drnovec už od rána připevňoval do Starochova paroží jeden plný košík za druhým.
„To by stačilo i mně, natož takovým mrňousům,“ pomyslel si starý jelen, ale neřekl nic. Jen trpělivě ležel v trávě, hlavu položenou na zemi, aby to Drnovec s těžkými košíky neměl daleko.
Šedivý skřítek po dobu nakládání seděl v trávě jako pecka, ale přece jen už se tolik nemračil. Oči mu jezdily od košíku ke košíku, než mu konečně Drnovec řekl:
„Jestli chceš, můžeš mi pomáhat, síly máš dost. Jenom nic nerozsyp!“
Trol se rázem zvedl a vypadal spokojeně, když Drnovcovi z úkrytu pod kořeny Buku přinášel plné košíky. Starochovi do paroží se ale neodvážil, podíval se do jeho očí a věděl, že to by si dovolil příliš. Tak jen skládal zásoby u jeho nohou a Drnovec je připevňoval na parohy tak dlouho, až Staroch vypadal jako vánoční stromeček.
Stále častěji se Šediváč ohlížel do koruny Buku, kde Holubinka s Drnůvkou balila ranečky se šatstvem a přikrývkami a kam se slétali všichni ptáci, kteří ještě neodletěli na jih. Také veverky se přišly rozloučit a zaječí rodiny vyběhly z mlází. Stará liška s liščaty poposedávala opodál a spravedlivě mezi své rozjívené potomky rozdělovala pohlavky.
Konečně bylo všechno hotovo. Drnovec rázně zavelel: „Nasedat!“ Všichni se umístili podle toho, jak si už předtím se Starochem domluvili. Drnovec a Holubinka s Drnůvkou si jelenovi sedli za uši, aby mu mohli radit, kudy má jít, neboť za potokem ještě nikdy nebyl. Špulda s Bukvínkem se vyšplhali až úplně nahoru do špičky paroží, kde měli náramnou vyhlídku. Holubinka se po nich starostlivě otáčela, s obavou, aby ti neposedové nespadli. Když běhali v koruně Buku, to se nebála. Starý Buk totiž stál na místě a nehýbal se, ale jelení skoky mohly malé skřítky setřást do trávy jako nic. Šedivý skřítek se Starochovi usadil na zádech. Jelen po něm ale nedůvěřivě obracel oči. Vůbec se mu nelíbilo, že na něho cestou neuvidí. Bylo nepříjemné mít na zádech něco tak studeného a zamračeného. Drnovcovy nesl rád, tenhle cizinec se mu však nezamlouval.
Už včera spolu s Drnovcem přemýšlel, jestli Šediváče nechat přes zimu samotného v Bučině, anebo ho vzít se skřítčí rodinou do Babiččiny chaloupky. Nevěděli. Ať to vzali, z které strany chtěli, nic nebylo dobře.
Když už se všichni skřítci usadili na svá místa, zbýval ve větvích Buku ještě Bukvínek. Musel totiž ještě zahrát všem obyvatelům Bučiny na rozloučenou poslední písničku. Jakmile ji dohrál, chytil se prvního padajícího lístku a snesl se přímo Starochovi na paroh.
„Nashledanou zas na jaře!“ volali všichni a Šedivý skřítek si pomyslel: „Nikdy jsem neviděl tolik jasných tváří…,“ a tím mínil šťastných a přátelských, ale protože slova štěstí a přátelství neznal, neuměl si je ani pomyslet. V hrudi se mu cosi svíralo a on nevěděl, co to je. „Asi jsem nemocný,“ řekl si.
Staroch udělal dva tři velké skoky a už byl pod strání.
„Zpomal!“ zděsil se Drnovec. Vždyť nám všechno vysypeš!“
Staroch zvolnil krok a se svou ověnčenou korunou se nesl jako král. Však tu váhu ani necítil. Jen ten Šediváč na zádech ho svědil a studil, a proto se nemohl dočkat, až se ho zbaví. Už se chystal ke skoku přes potok, když v tom cosi štěklo a kníklo. To mu pod nohy vběhla Ťapka. Ne že by byl strašpytel, ale lekl se tak mocně, že zabrzdil skoro na místě. Jen jtak tak, že mu skřítci nepřelítli přes hlavu.
Naštěstí se z dobře zakrytých košíků skoro nic nevysypalo.
„Tenhle potok nás vždycky něco stojí,“ a než si Drnovec stačil vzpomenout na utopenou Babiččinu bábovku, už se to semlelo!
Šedivý skřítek pronikavě bojovně zavřískl, skočil Ťapce na hřbet, a jak do ní bušil, tak bušil, co mu síly stačily. A přitom ječel: „Jedeš, potvoro! To jsou moji usměvaví, těm nikdo ubližovat nebude!“

Ťapka nevěděla, co to vlastně má za krkem, proto štěkala a běhala dokolečka jako šílená …
Staroch se vylekal a zatroubil do boje, ovšem nevěděl s kým, a tak začal nazdařbůh kopat a útočit parohy, kam až dosáhl.
Drnovec chvíli vůbec netušil, co se děje, a jenom na ustavičně vřeštícího Šediváče křičel: „Ticho! Ticho!“ Děti pevně objímaly parohy a měly co dělat, aby je rozčilený Staroch při svém tanci nesetřásl.
Chvíli trvalo, než se všichni aspoň trochu uklidnili, ale přestože ta chvíle nebyla dlouhá, škoda se zdála být veliká. Jenom pár košíků se udrželo v jelenově paroží, ostatní se válely na louce nebo na dně potoka.
Konečně Trol uslyšel Drnovcův hlasitý křik:
„Ťapko, Ťapko, to je kamarád! Šediváči, nech ji, je naše!“
Teprve za hodnou chvíli se Ťapka i Šedivý skřítek uklidnili aspoň tolik, aby Drnovce vůbec vnímali. Holubinka stála nad zničenými zásobami a bylo jí do pláče.
„To je nadělení, to je nadělení!“ naříkala.
„To se nám ten návrat k Babí moc nevyvedl,“ pomyslel si Drnovec, když se podíval na Ťapku, která se mračila na Šediváče. Ten se zase naopak mračil na Ťapku a Staroch se mračil na všechny. Holubinka plakala a děti byly vylekané jako malé myšky před kocourem.
„Přece jen jsem ho neměl brát s sebou,“ říkal si Drnovec, když viděl schlíplého Trola, stojícího zkroušeně v trávě s očima sklopenýma ke špičkám vlastních bot.
„Jenže on nás vlastně chránil,“ řekla Drnůvka, když se trochu vzpamatovala z leknutí. „Myslel to dobře, ale nevěděl, že nám Ťapka nechce ublížit, že je to náš kamarád.“
„To máš pravdu, děvenko,“ utřela si Holubinka zástěrou uplakané oči. „Nic naplat, musíme zachránit, co se dá. A proto znovu do práce!“ a první začala sbírat to, co nebylo rozdupané a co neuplavalo potokem. Všichni se k ní přidali a za chvíli se ukázalo, že škoda přece jen nebude tak veliká, jak si předtím mysleli.
Ťapka se plížila domů s hlavou až u země. „Nic si z toho nedělej, za to přece nemůžeš!“ šeptal jí Špulda, který jí seděl za uchem.
Drnovec po chvilce uvažování uznal, že má Drnůvka pravdu a že to Šedivý skřítek nemyslel zle. Stejně se nemohl zbavit dojmu, že ten zamračenec nosí smůlu, kamkoliv šlápne. „Přece jen nevím, jestli jsem udělal dobře …“
Než to stačil domyslet, zahlédl za potokem chaloupku. U dveří stála Babí a v obličeji jí zářil úsměv.
„Jen aby se nelekla…,“ pomyslel Drnovec. Ale to už bylo pozdě.

kniha: Bukvínkova kouzelná píšťalka
autor: Vítězslava Klimtová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101152-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému