Poplach v Bučině

1.6.2009

Až budete někdy maminka nebo táta, tak si budete umět představit, jak se rodiče bojí o své děti, když ti malí zabloudí někde ve světě a ztratí se.

Lesní skřítci znají dobře svůj les, ale ve světě velkých lidí se bojí, že je někdo zašlápne. Když se nevrátil Špulda ani po ránu, vypravila se Holubinka k Veverákovým.

„Teta, není u vás náš Špulda? Nezaspal? Večer se nevrátil domů. Ten dostane, neposlouchá!“
„Neviděli jsme ho včera celý den...,“ řekla stará Veveřice, „ale tak se mi zdá, že ti kluci něco provedli - je to divné - ale ten náš sedí od včerejška doma a učí se počítat loňské žaludy a to ještě nikdy dobrovolně neudělal.“
„Vylez, Zrzku!“ Z díry na stromě neochotně vystrčil hlavu Veverčák. „Neviděl jsi Špuldu?“
Jen zavrtěl neochotně hlavou, ale neřekl nic. Zvířata, a tudíž ani veverky, neumějí lhát nahlas.
„Řekni pravdu!“ A stará Veveřice lípla Veverčákovi výchovný pohlavek za ucho. „Mluv!“
„Špulda utek.“
„Kam utekl?“
„Do světa...,“ špitl Veverčák a koukal se ztratit z mámina dosahu. Ale to jen tak lehce nešlo. Chytla ho za ucho: „Tak, a teď povíš všechno - a hezky rychle.“
Z Veverčáka to lezlo pomalu, a když popravdě řekl, jak to bylo, nakonec se rozbrečel: „Už se nikdy nevrátí...“
Holubinka zůstala jak opařená. Jen si představila, co může potkat takového malého, nezkušeného skřítka ve světě... Musela si sednout, jak jí zeslábly nohy. A jen jí tiše tekly slzy. Její malý, hloupý synek! Co s ním bude? Jak se kdysi bála o tátu Drnovce, když musel do vesnice k lidem, aby zachránil Babí, ale aspoň věděla, kde ho hledat, a byla s ním Ťapka a starý jelen... To byl dospělý skřítek, který si poradí... ale její Špulda, nešika? Veveřice běžela pro tátu Drnovce: „Drnovče, Holubinka pláče!“
Rychle si pospíšil za ní. Vzal Holubinku kolem ramen: „No tak, matko, snad nebude zle, neplač,“ uklidňoval ji, “určitě se vrátí, neboj se, však on ho přižene domů hlad, uvidíš!“
Ale v duchu se třásl strachy jako osika, jen to na sobě nesměl dát znát.
Kolem stromu už stáli veverky a zajíci a srnky a Staroch a starostlivě naslouchali vyprávění Veverčáka, prokládané pohlavky, které mu udělovala stará Veveřice.
„Musíme k Buku,“ řekl Staroch. „Ten si ví vždycky rady.“ Starý Buk naslouchal Holubinčinu nářku a pak poslouchal svoje kořeny.
„Říkají,“ zašuměl svými lístky, „...že ještě dneska časně ráno spal v mechu a jehličí, zahrabaný v jedlovém lese... a bylo mu zima... a měl hlad... ale najednou se ztratil i s trsem hub a nikdo v lese neví kam... Jedlový les na druhé straně kopce - tam se ptejte, třeba ho někdo viděl...“
„Jdeme všichni,“ řekla stará Veveřice. Vyptávali se celou cestu zvířat, stromů i trav, ale nikdo nic neviděl, protože když tam tudy Špulda šel, byla už tma a všechno spalo.
Jen Sova, která seděla v dutině Dubu uprostřed lesa a tvrdě spala, se po dlouhém burcování a klepání vzbudila. „No, něco jsem slyšela, zrovna začalo svítat, ještě než se mi zavřely oči. Něco jsem viděla, než docela odešla noc. Velké zvíře, které do lesa nepatří, zvíře se žlutýma očima, si tady v mém revíru...,“ sova se ukrutně zamračila... „si něco ulovilo, divnou myš se zelenou čepicí... kdoví, co to bylo... fuj... já bych to nejedla...“ a zase tvrdě usnula.
Holubince se zatočila hlava, udělalo se jí černo před očima a Drnovec ji jen taktak zachytil, aby nespadla na zem.
„Já tomu nevěřím,“ řekl Staroch, „pojďme hledat dál... třeba ještě najdeme nějakou stopu.“ Došli až k jedli se zlomenou suchou větví.
„Jestli je takový malý, umí šplhat po stromech a pere se, tak ten tady byl a to žlutooké zvíře taky...,“ řekla jim jedle.
„A helejte, tady si natrhl kabátek, kus tu zůstal...“ a Veveřice podala útržek Holubince. Ta nemohla ani promluvit žalem.
„A pak najednou zmizel a už ho tu nikde nevidím...,“ řekl strom.
Hledali ještě aspoň kousek šatů, ale nikde nic nenašli.
Najednou se tichým hláskem ozvalo nízko u země: „Já vím, kde je...“ Úplně malinkatá houbička u kořene mladého dubu zašeptala: „Já to viděla... jenže všechny sebral, jenom mě tu zapomněl... a teď jsem tu docela sama... a je mi smutno po ostatních, chci za nimi...“
„Kdo sebral všechny houby kolem?“ zeptal se Drnovec.
„Člověk, kterému se říká Houbař. Má nás rád a nosí si nás domů... a ten sebral i vašeho skřítka ...šel s ním i s mojí rodinou v košíku tamtudy...,“ naklonila klobouček tím směrem, kde byl les světlejší a prosvítala modrá obloha.
„A byl živý?“ zeptal se s nadějí Drnovec.
„To nevím, co je živý, ale jestli myslíš, jestli se hýbal jako vy, tak to tedy ano, protože to velké zvíře a pan Houbař si ho nesli v košíku domů... a vykukoval ven...“
Skupinka skřítků a zvířat stála na kraji lesa, dívali se na šedou silnici a domy podél ní a nevěděli, co dělat dál...
Konečně se Holubinka trochu vzpamatovala. „Jdu ho hledat!“ A začala sestupovat vysokou trávou po stráni dolů.
„Neblázni, Holubinko, ty sama nemůžeš, podívej se na tu spoustu domů a lidí, ztratila by ses mezi nimi,“ varoval ji Staroch.
„Jdu s tebou,“ Drnovec se přidal.
„Nejdřív se pojďte poradit s Babí, co dělat, ta se přece vyzná ve světě lidí víc než my všichni dohromady...,“ mínil moudrý jelen.
„Co když pak bude pozdě?“
„Věřím, že nebude!“
Holubinka se naposled ohlédla na město v údolí a pak se usadili jelenovi v paroží a ten se dal mohutnými skoky směrem k chaloupce za potokem.