Právě prožívám strašlivou krizi a vůbec nevím, co mě čeká. Ta nynější krize má mnohem více duchovní než tělesnou povahu. Musím ale také zároveň konstatovat, že celá má tělesná stránka se zcela mimořádným způsobem podílí na všech trýzních, jež musí snášet můj duch. Jak má duše, tak mé tělo tedy spolupracují na tom, abych se celý topil ve strašných bolestech. více

Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který v roce 1951 zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji. Jeho služba ale zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Americký prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním. V církvi započal proces jeho blahořečení. více

Rakouský sedlák a Franz Jägerstätter poznal jednoznačně
naprostou neslučitelnost křesťanské víry se zločinným nacistickým režimem.
Přestože si byl vědom důsledků svého jednání,
odmítl na základě rozhodnutí vlastního svědomí
nastoupit válečnou vojenskou službu pro Hitlera.
více

Předem, již na Zelený čtvrtek, dává Ježíš apoštolům to, co uskuteční svou smrtí na kříži na Velký pátek a svým vzkříšením třetího dne mocí Otce a Ducha, který promění jeho tělo smrtelné v tělo oslavené. Když my dnes slavíme eucharistii, konáme to, co Ježíš konal před svým utrpením, a používáme stejná gesta, říkáme stejná slova, sledujeme stejný pohyb jeho modlitby. Ale nespokojujeme se s tím, že bychom je opakovali mechanicky nebo snad magickým způsobem. Jestliže to dnes, tedy po jeho utrpení, můžeme a musíme konat, je to proto, že Kristus prožil skutečnost svého utrpení, je to díky jeho utrpení, k němuž jsme připojeni a máme tak podíl na jeho vzkříšení. více

Sv. Jan Nepomucký se stal nejznámějším českým svatým doslova po celém světě. Jeho sochy a obrazy nacházíme na všech kontinentech, snad vyjma Antarktidy. Svátek sv. Jana Nepomuckého se slaví 16.5. více

Životní zkouška je záležitostí krátkého času,
ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním.
To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid.
Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic,
že se vysoké ideály zužovaly...
Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán,
ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic,
protože všechno je mi vzato z rukou
a brzy může být konec.
více

Každou neděli vcházíme do kostela, abychom se účastnili mše. Chodíme tam stejně často, jako donedávna chodívali někteří do kina. A přesto: v kostele zůstává „program“, nehledě na různé obměny, k nimž v průběhu staletí došlo, pořád stejný. Nakonec si proto musíme položit otázku: proč je průběh liturgie v zásadě neměnný? více

Kromě mnoha problémů dnešní doby existuje ještě jeden závažný problém: zneužívání sítí. Kolik lidí je dnes vystaveno stresům, zmatkům a depresím, které vyvolávají nejrůznější poplašné zprávy, nebo cílené vydírání anonymů ať už za účelem pomstít se někomu nebo si z někoho jen tak vystřelit. Připomenu výrok Alberta Einsteina: „Děsím se doby, kdy nás technologie přemůže. Potom z nás vyroste generace idiotů.“ Technický pokrok jako takový samozřejmě zavrhnout nemůžeme. více

Když jsem v jednadvaceti letech vážně onemocněl, poprvé jsem zažil omezení, bolest a osamocení. Změnilo to můj pohled na život. Několik měsíců jsem nevěděl, kdo jsem a zdali budu žít, anebo zemřu. Ani lékaři netušili, jestli to zvládnu. Vzpomínám si, jak jsem objímal matku a říkal: „Prostě mi řekni, jestli umřu.“ Připravoval jsem se na kněžství ve druhém ročníku diecézního semináře v Buenos Aires. více

S Písmem jsem si prošel už dlouhou cestu. Občas mě oslovovalo, ale nepředstavovalo pro mě „nic víc“ než zdroj pouček a informací. Pak jsem se přihlásil na seminář o křesťanském životě. Na konci byla společná modlitba, kdy jsme měli možnost odevzdat svůj život Ježíši. Jako nadšený mladý člověk jsem „se nezdráhal“ a dal jsem všechno, celý svůj život. Nebál jsem se, protože jsem „nějak tušil“, že Pán je opravdu dobrý a nezkazí mi život. Při té modlitbě jsem neprožil nic zvláštního. Ale přišlo to až pak… více

Ježíš při poslední večeři řekl apoštolům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27). Tehdy jim předal svůj pokoj. A na závěr své řeči na rozloučenou ještě dodal: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). více

V těchto těžkých časech čerpám naději z posledních Ježíšových slov zaznamenaných v Matoušově evangeliu: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Nejsme sami. Proto se nemusíme bát sestoupit do temné noci problémů a utrpení. Víme, že všechny odpovědi nemáme připravené a úhledně zabalené, a přece věříme, že nám Pán otevře dveře, o jejichž existenci jsme neměli ani ponětí. více

"První den v týdnu, když začínalo svítat, šly ženy ke hrobu a nesly vonné masti, které předtím připravily." (Lukáš 24,1)

"Jsem muž, nemám rád feminismus ani feministky." Tato slova by dnes stačila k vyvolání ostré polemiky, já se však přes propast času obracím k vám – ženy, které jste šly o velikonočním jitru ke hrobu. Za vašich dob byly ženy úplně na okraji společnosti. Nikdo je nebral vážně, nikdo s nimi doslova nepočítal (dokonce i počty účastníků historických událostí zahrnovaly pouze muže). více

Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, nás vybízí, abychom pohřbili všechno to, co nám brání žít. Můžeme do něj pohřbít všechna svá zranění a přestat je používat proti druhým jako výčitky.

Chtějme pohřbít své staré životní vzorce, které s sebou vláčíme jako kouli na noze. Může to být náš perfekcionismus, nutkání hledat vinu vždycky jen u sebe nebo tendence snižovat vlastní hodnotu. Snažme se pohřbít konflikty, které si neustále pěstujeme.

To všechno bychom měli pohřbít a zanechat v Ježíšově hrobě. Můžeme si i písemně poznamenat, co bychom rádi pohřbili. Následně můžeme lístek spálit a popel zahrabat. Nebo lístek pohřbíme ke kořenům stromu, aby rostlina z jeho rozkladu načerpala živiny. více

Když byl římský voják Longin dvacetiletým chlapcem, řekl jedné dívce, na niž chtěl udělat dojem: „Vždycky jsem chtěl se svým kopím něco vykonat, něco opravdu velkého... Vím, že mi to jde. Vždycky jsem cítil, že tu schopnost nemám pro nic za nic a že jednoho dne budu moct vykonat velký čin...“
Už ho vykonal. Probodl srdce mrtvého muže. Probodl srdce boha. Ježíše. A teď se musí skrývat.
Mělo to všechno nějaký účel? Předvídal to ten bůh? Byl to on, kdo dal Longinům erb s kopím? Je všechno nějakým zvláštním způsobem propojeno? Nic nebylo nemožné. Nic. …
více

„K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?“ (Pláč 2,13) více

„Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus.“ (Jan 18,10)

... Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit, cítíš závan vzduchu na tváři a vzápětí ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen ti uťal ucho! ... více

Můžeme si v nočním tichu položit otázku:
Kde mě lidé opustili?
Kde jsem odkázán pouze na sebe?
Jaká je pro mě Boží vůle?
více

V lidových tradicích a kultuře se Velikonoce často spojují s vajíčky a zajíčkem. Ke křesťanské tradici ovšem tyto symboly nepatří. více

Když Jidáš slyšel nadšené provolávání slávy Ježíšovi, trochu ho to uklidnilo. I on přece patří k Ježíšovi! O několik dní později se ho ale však znovu zmocnily pochybnosti. Při pohledu na mocné městské hradby Jeruzaléma se totiž Ježíš usedavě rozplakal a o tomto městě říkal: "Na tebe i na tvé děti přijdou dny, kdy tě tvoji nepřátelé srovnají se zemí, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň." Jidáše tato slova šokovala. Když viděl Ježíše tak slabého a bezmocného, svíral se mu žaludek. více

Byli už blízko Jeruzaléma a zastavili se na okamžik u malé vísky na úbočí Olivové hory jménem Betfage. Ježíš poslal dva učedníky napřed s úkolem: „Jděte do té vesnice. Najdete tam oslici a vedle ní její hříbě. Odvažte je a přiveďte ke mně. Kdyby se vás někdo ptal, proč to děláte, řekněte: Váš Pán je potřebuje, ale hned je zase vrátí.“ Tak se splnilo, co napsal prorok Zachariáš: „Jásej a zpívej, Jeruzaléme! Podívej, přichází k tobě tvůj Král!
Je spravedlivý a přináší pomoc. Pokojně jede na oslu, na osličím hříběti.“
více

Nevím, jak začít číst Bibli! Na to je nejlepší rada: Nějak vůbec začít. A jít – cestou se pak vychytají chyby. Mnohým se osvědčilo číst biblické texty ze mše příslušného dne nebo následující neděle. Tyto texty mají tu výhodu, že jsou relativně srozumitelné a obsažné, tj. použitelné pro náš život (na rozdíl třeba od těžších starozákonních textů s rodokmeny či liturgickými předpisy). Navíc pokud budeme pracovat s těmito texty, budeme neseni vědomím, že nejsme sami, protože nad nimi spolu s námi prodlévá celá církev po celém světě. více

Narodili jsme se jako milovaní tvorové našeho Stvořitele, Boha lásky. Patříme Bohu i jeden druhému a jsme součástí stvoření. A z tohoto vědomí, uchopeného srdcem, pak má pramenit naše vzájemná láska, kterou si nelze zasloužit ani koupit, protože všechno, čím jsme a co máme, je nezasloužený dar. Jak jsme se mohli nechat přesvědčit o opaku? více

Co je to křest?
Pouhý obřad?
Uvítání dítěte?
Pokračování v rodinné tradici?
Naplnění přání prarodičů?
To všechno může být také, znamená ale mnohem více.
více

Krátce před svou smrtí si Ježíš vzal lněnou zástěru,
přepásal se a umyl apoštolům nohy. Řekl jim:
„Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem,
a to právem: to skutečně jsem“ (Jan 13,14).
„Syn člověka ale nepřišel,
aby si nechal sloužit, ale aby sloužil …“ (Mk 10,45).

Ježíš jim také řekl, že žádný učedník
nemůže být větší než jeho učitel.
Jinými slovy: pokud chtějí být jeho skutečnými učedníky,
musí „jeden druhému nohy umývat“.
Maria je toho příkladem, příkladem skutečné učednice Páně. více

Věříme sice v Boží prozřetelnost, ale mnohdy žijeme, jako bychom věřili v náhodu. Odtud pocházejí naše zmatky či chybná pasivita. Děláme denně mnoho věcí, které jsme si sami nevybrali: někým jiným zadaná práce, nutné kontakty, anonymní klienti, nezáživné služební cesty. A přitom přemýšlíme, jak užitečněji bychom náš život mohli žít. více

Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“ více

Jorge Mario Bergoglio se narodil 17. prosince 1936 v argentinském Buenos Aires. Otec pracoval na železnici, matka zůstala v domácnosti, celkem měli pět dětí. Jorge vystudoval střední průmyslovou školu chemickou. V jedenadvaceti letech se rozhodl pro kněžství a 11. března 1958 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). Noviciát prožil v Chile, licenciát (doktorát) z filozofie obdržel na koleji sv. Josefa v San Miguel. Poté učil literaturu a psychologii na koleji Panny Marie Neposkvrněné v Santa Fé a na koleji Nejsvětějšího Spasitele v Buenos Aires. Kromě španělštiny mluví italsky a německy. více

Snad v každém katolickém kostele visí na zdi křížová cesta.
Jaký má smysl předvádět Křížovou cestu v kostelích dnes,
a to od Aljašky po Kapské město?
O co v ní jde?
více

Postní doba nás povzbuzuje, abychom nechali svůj život prostoupit slovem Božím a poznali základní pravdu, tedy kdo jsme, odkud přicházíme a kam máme směřovat, která cesta je správná a po které se máme v životě dát. více

O Popeleční středě
překračujeme práh postní doby,
čtyřicetidenního období,
které prožíváme v duchu obrácení a návratu k Bohu.
více

Bůh přichází:
aby byl s námi
v každé naší životní situaci;

přichází,
aby přebýval
v našem středu, nitru,
aby žil s námi a v nás;
více

Je mi blízký svatý Petr, který byl nadšený pro Krista, zbrklý, někdy myslel rukama. Byl to normální prostý člověk. Pomáhá mi to bojovat se svými chybami a uvědomovat si, že i přes své nedostatky můžu být prospěšný. více

Jedna z nástrah, která ohrožuje všechny vztahy, spočívá v tom, že v našem malém světě chceme mít vždycky pravdu a že se o svůj prostor nehodláme s nikým dělit. Každou bitvu musíme bezpodmínečně vyhrát. Ale jestliže vy vyhrajete, znamená to přece, že váš partner prohraje. A když vyhraje váš partner, prohrajete zase vy. Je toto láska? Opravdu si myslíte, že tento postoj může být pro váš vztah přínosem? Vaše vzájemné konflikty by se měly stát výzvou k tomu, abyste začali reagovat jinak, abyste se vždy chápali jako celek. Díky tomu se bude váš vztah rozvíjet a vám v něm bude dobře. více

Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil mučednickou smrt stětím. Svatopisci obvykle určují jeho úmrtí do roku 273. Prameny, které uvádějí tohoto světce, jsou různé. Nejstarším je Jeronýmské martyrologium (seznam svátků jednotlivých mučedníků v pořadí církevního roku, pozn. red.) sepsané v době mezi první polovinou 5. století a první polovinou století následujícího. více

Zdálo se mi divné, že by se Panna Maria v Lurdech a kdekoliv jinde mohla zjevovat. Učili jsme se, že taková zjevení nemají daleko k okultismu. Zjevovat se měl přece Kristus, a nikdo jiný! více

Lurdy jsou především místem modliteb. Pokaždé, když se Bernadeta vrátila k Massabielle, poklekla, pokřižovala se a modlila se růženec. Byla to modlitba zvláštní a záměrná. Nejdůležitější poselství, jež vizionářka při zjeveních obdržela, byla výzva k pokání a modlitbě za hříšníky. Paní řekla: „Pokání, pokání, pokání! Modlete se za obrácení hříšníků. ....“ Lurdy se tudíž také stávají místem obrácení. Tato výzva k obrácení je jádrem lurdského poselství – nejen osobního obrácení, ale i obrácení uvnitř samotné církve. K tomu, aby člověk činil řádné pokání, musí doopravdy změnit své srdce a odvrátit se od předchozích způsobů. Panna Maria vyzývá všechen lid k modlitbě a k pokání. A v odpověď na tuto výzvu se velké množství lidí navrací z Lurd s „novými srdci“. více

Ve špinavé jeskyni, užívané k houfování a napájení vepřů, zažila 11. února roku 1858 mladá francouzská venkovanka Bernadeta Soubirousová první z osmnácti zjevení výjimečně krásné Paní v bílé říze s modrou šerpou a se zlatými růžemi na nohou. více

Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré. více

Občas nás přepadá strach z nebezpečí, samoty, odmítnutí nebo zranění.
Svíčka vydává světlo, které zahání temnotu.
Podobně i Boží láska zahání temnoty,
které cítíme v sobě.
Láska zahání strach,
podobně jako světlo zahání tmu.
Svíce je působivý symbol Božího světla,
které září do temnoty.
více

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo. více

(*Roccasecca 1225/26 - +Fossanova 7.3.1274). Tomáš patří k největším teologům a filozofům křesťanského Západu. více

Svátek obrácení svatého Pavla (25.1.)
Před svým obrácením nebyl Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutelné změnit zaměření svého života. A toto nové zaměření vyjádřil ve slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). více

To je běh na dlouhou trať a do mnoha stran. Působení diecézního kněze je neuvěřitelně široké a dobrý kněz se učí a zraje až do smrti. Navíc, fakulta a seminář nejsou „vyšším ministrantským kurzem“, že by se tu absolvent hlavně „vyučil dělat faráře“. Děje se zde něco mnohem důležitějšího: mysl a srdce se vydávají na cestu jako Abrahám, aby člověk znal Boha více zblízka a dozrál k určité vnitřní podobě (forma mentis) – totiž podobě Krista, služebníka Boha i lidí. Bez toho by nemohl být dobrým knězem, i kdyby „uměl dělat faráře“. A naopak, s podobou Krista v sobě se dokáže v budoucnosti pokorně naučit všemu, co bude potřebovat.

Samozřejmě že fakulta zajišťuje některé pastoračně zaměřené kurzy a vybaví budoucí kněze teoretickým poučením, my v seminární komunitě se pak snažíme je spíše v základních dovednostech „vycvičit“: pro liturgickou, kazatelskou, zpovědnickou i pastýřskou službu. Důležitý je ovšem jáhenský rok i některé praxe už během studia, kdy jsou bohoslovci „hozeni“ do farního provozu a mohou okoukat leccos z farářského „ř... více

Vím jistě, jak strašně potřebují naši modlitbu lidé,
kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku.
Než stačili pochopit podstatné věci.
A čekají, až se za ně někdo pomodlí.
Je to pro ně jako rosa nebo mana.
více

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpoví... více

Bůh miluje naši nepatrnost. Jeho milosrdenství nemá konce.
Hospodin je shovívavý a plný lásky.
Vybral svůj lid ne proto, že byl velký a mocný,
ale proto, že byl ze všech nejmenší a nejubožejší více

„Hvězdopravci“, které zmiňuje evangelista Matouš ve svém vyprávění, byli vědci, kteří pozorovali pohyb nebeských těles, vypočítávali jej a zaznamenávali do astronomického kalendáře. Jedna proslulá hvězdárna se například nacházela na břehu řeky Eufratu severně od Babylónu ve slunečním chrámu v Sipparu. Tam byl pro rok 7 před Kristem vypočítán velkolepý a nesmírně vzácný nebeský úkaz: trojité setkání (konjunkce) planet Jupiter a Saturn v souhvězdí Ryb. Planety se na obloze objevovaly tak blízko sebe, že působily dojmem jediné nápadně veliké hvězdy. Jupiter byl tehdy považován za hvězdu králů a Saturn za hvězdu židovského národa. Proto si učenci mohli vyložit nebeský úkaz následovně: „V zemi Židů se narodí vládce světa.“ více

V Jeruzalémě se o ničem jiném nehovořilo:
„Prý se narodil židovský král…“
„A kdo to říká?“
„Přijeli nějací mudrci z východu, pohané, milovníci hvězd.“ V chrámu si to šeptali kněží a obchodníci, rabíni pátrali ve svých knihách a hledali stopu, která by jim pomohla najít ono dítě, pastýři se svými stády roznášeli zprávu v sousedních národech, vždy nedůvěřiví rolníci se dívali úkosem na nebe, zdali tam i oni náhodou nespatří hvězdu, a dokonce i celníci zapomněli na chvíli na svou práci výběrčích, aby se poptali, kdo může být onen tak obávaný a očekávaný král. více

Křesťan si nemusí nechat dělat horoskop, aby viděl do budoucnosti. Neví, kam kráčí, ale je veden. Jsme muži a ženy, kteří kráčí za příslibem, směřují k setkání, jdou za příslibem – do země, kterou máme obdržet jako dědictví. více